“Budoucnost je temná, což je, myslím, nejlepší z forem budoucností.”
Pudovou vlastností člověka je strach. Strach z neznáma. Nositelem tohoto pocitu a jeho nejdůležitejší zprostředkovatelem pro lidský rod, je temnota nebo také tma. Noc. Pro děti představuje naprostý děs. Oživují se v ní naše nejniternější strachy a stihomamy. Přímo pod našimi lůžky nabívají hrůzostrašné formy a chystají se nás pozřít hned po pohybu vypínače směrem dolů. Stejně tak tma děsí dospělé jedince. Představuje pro ně něco nepoznaného, co nelze jasně a striktně zaškatulkovat jazykem, který je nám nejbližší. Vše nabívá podivně nejasných hranic.
Právě proto jsem na samý začátek své eseje umístila citát Virginie Wolfové, který lze chápat jako jasnou podrývačnou oslavu temnoty. Něčeho přirozeného, jež je nám dáno díky základním přírodním zákonům planety Země. Jenže slavná americká literátka napsala tento citát do svého deníku 18. ledna 1915, což byl jeden z prvních momentů, kdy se plně konfrontovala s důsledky první světové války. Začala úplně první vlna leteckého bombardování civilního obyvatelstva a Němci zanedlouho měli použít jedovatý plyn jako zbraň hromadného ničení, Belgie byla okupovaná a celý kontinent bojoval. Wolfová ale až sarkasticky těmito událostmi potvrzuje svůj výrok, který je ochoten zůstat nejistým i v samotné formě tvrzení.
Síla temnoty tkví v její hyperobjektovosti. Nejasném uchopení, nepozorovatelnosti jejích kontur na vlastní oči. Nelze si na ni s jistotou jen tak ukázat. Vzrušuje nás. V temnotě noci se milujeme, měníme se. Svět je magický, vše splývá a naplňuje se vzrušením, plodností a uvolněním. Doslova se znovuzrodíme s příchodem nového rána a návratu k realitě, kde funguje plán a vytrácí se pudovost. „Večerní hodina nám naopak nabízí nezodpovědnost.“ Nejsme a hlavně nemusíme být sami sebou. Jako bychom žili ve společnosti, která nevynucuje identitu.
Představte si letní tropickou noc uprostřed neurčitého města. Jsou dvě hodiny ráno a vy se procházíte po nábřeží. Vane vlahý větřík a vy to vše cítíte. Uvolněnost, vzrušení a potenciál. Naprostou nemožnost popsat tyto pocity slovy. Jenže zítra ráno je nutné vstát do zaměstnání či do školy a proto se musíte vrátit domů. Ve chvíli, kdy zasouváte klíče do zámku vašich domovních dveří, je vše ztraceno. Vaše identita je jasně defnovaná. Jste lékařka, student architektury, zedník, učitelka, manažerka, realitní makléř, studentka archeologie. Máte jasně danou identitu, díky které se přes den můžete pohybovat v jasně vymezeném ekonomicko-kulturním žebříčku společnosti, který nám dal náš systém.
Ztrácet se je tak opojné! Ale stává se z toho ojedinělý druh poznání. Nelze jej totiž racionálně řídit. Nemůže me si na něj posvítit (aspoň obrazně). Nachází se hluboko na dně skříňky, možná společně s nadějí. Před nedávnem jsme ve škole dostali zadání s názvem „Po konci fotografe“. Profesor nám s úsměvem na rtech vysvětlil, že fantazii se meze nekladou, a proto je forma našeho výstupu neomezená. Měli jsme týden na to, popustit uzdu naší představivosti a musím říct, že jsem se během následné prezentace výsledků utápěla v černočerné tmě promítacího sálu. Je až s podivem, jak moc se představy mých spolužáků o konci fotografie věnovaly stejným dystopickým tématům absolutní tmy.
Se světlem přichází fotografcký fyzikálně-chemický proces. Už samotné slovo „fotografe“ pochází ze dvou řeckých slov: fotos (světlo) a grafé (kreslit). Není se tedy čemu divit, že pro většinu lidí představuje temnota konec jakékoli možnosti fotografovat. Žijeme v době ovládané světlem. Jen tak se v temnotě půlnočního města neztratíme. Máme zde pouliční osvětlení a v kapse mobilní telefon s GPS navigací. Obklopuje nás světelný smog na jehož přítomnost jsme si už tak nějak zvykli a v jehož mlhavém běložlutém hávu se žije bezpečněji. Je jednodušší utíkat před světlem do tmy než naopak. Nezapomínejme ale na to, že celý fotografcký proces vzniku fotografe probíhá ve tmě.
Utíkáme před světlem, aby nám nevzalo své střípky, které jsme si ukryli na stříbrné vrstvě filmového negativu. Už jsme ale zapomněli, jaký potenciál v nás temnota probouzí. Ztrácíme jasné hranice a mantinely našeho přemýšlení, které nám nastavuje světlo. V temnotě nemusíme nacházet jasné odpovědi na naše otázky, možná tam najdeme spíše ještě více otázek. Ale v tom tkví přeci podstata fotografe. Ta nám v lecčem nemá odpovídat, ale má nám jasně nastavovat zrcadlo a pokládat jasnou otázku – proč? Nebojme se nejasné budoucnosti a temnoty. Můžeme v ní najít mnohem více než si myslíme.
Možná se na úplném dně temné skříňky ukrývá nový potenciál fotografe. V sérii následujících článků se chci zabývat tématem temnoty a znovuzrození ve fotografi. Ztrácením identity a sebe sama ve tmě nočního klubu nebo v temných uličkách jinak zářícího velkoměsta. Tam, kde nemusíme být sami sebou, se sami sebou stáváme. V rozplývající se černotě anonymních míst se nachází neobjevené bohatství vizuálního obrazu. Nepřichází tedy konec fotografe, ale její reinkarnace formou temnoty. Skrze fotografy zabývající se temnotou vně i uvnitř nás, si popíšeme, jak osvobozující je pohybovat se v jejích zákoutích. Tak zase příště v temnotě!