Člověk musí čas od času vykročit ze své komfortní zóny. Moje komfortní zóna je dokumentární nebo pouliční fotografie, kinofilm a ohnisko 35mm. Tahle kombinace stojí za valnou většinou mých fotografií. Poslední dobou na mě ale začal doléhat pocit, že jsem spadl do jistého stereotypu. Ať už tematicky či vizuálně. Proto jsem se rozhodl výrazně promíchat proměnné v celé své fotografické rovnici.
Důrazně jsem tedy promíchal karty. Pro své “osobní” fotografie jsem začal používat Yashicu MAT, klasickou dvouokou zrcadlovku na svitkový film. Čtvercový formát 6×6 představuje novou (i když trochu známou) kompoziční výzvu. Ovládání a ergonomie dvouoké zrcadlovky vede k trochu odlišenému rytmu focení. Nerad říkám, že mě analogová fotografie nutí zpomalit a více přemýšlet, ale v tomhle případě se tomu nedá vyhnout. Ano, fotím o něco pomaleji a vytvářím menší počet snímků. Zjistil jsem, že 12 snímků je na jeden víkendový den tak akorát. A kdyby věci postupovaly příliš rychle, vždycky můžu založit ještě druhý film.
Pro svou dokumentární práci používám Ilford HP5+ s citlivostí 400 ISO, zrno mi nevadilo, potřebuji hloubku ostrosti a krátké závěrkové časy. Rozhodl jsem se tedy změnit i tuto část rovnice. Začal jsem proto v Yashice používat Ilford FP4 s citlivostí 125 ISO (tedy 100 ISO z praktického hlediska). Musím tedy lépe číst světlo a pečlivěji vybírat, kam zaostřím. Vyšší ostrost, menší zrno a lepší dynamický rozsah také nejsou rozhodně k zahození. Navíc je to takový výlet do minulosti, do které patří i můj fotoaparát. Před 50 – 60 lety byl film s citlivostí 100 ISO považován za poměrně citlivý. Filmy s citlivostí 25 a 50 ISO nebyly tehdy výjimkou.
Na začátku jsem zmínil, že výše popsanou sestavou pořizuji své “osobní” fotografie. Co jsem tím tedy myslel? V zásadě veškeré fotografie mimo mé rozpracované dokumentární projekty a běžnou pouliční fotografii. Co tedy zbývá? No, málo toho není. V poslední době to jsou hlavně výlety do pohraničí. Neřekl bych, že mám na svých výletech nějaké konkrétní fotografické cíle. Obrazy přijímám tak, jak se přede mnou objevují a zase mizí. Často jsou si podobné, bez ohledu na konkrétní lokalitu. Opuštěné domy, hroby dávno mrtvých Němců, železobetonové pevnosti a místa, kde příroda pomalu vyhrává svůj boj nad člověkem. Naším pohraničím se mnohokrát prohnaly dějiny, a tak je bohaté na fotogenická místa.
Jako fanouška vojenské historie mě samozřejmě fascinují pohraniční pevnosti. Je to až neskutečné, jak důmyslně a v jakém počtu byly na naší hranici vybudovány a za jak krátkou dobu. Zvlášť když každý den ze zpráv posloucháme, že postavit koleje z centra Prahy na letiště bude trvat 20 let a postavit 3 kilometry dálnice trvá let 5. Ale před 80 lety nebylo problém za pár let postavit skoro 10.000 objektů. Velká část z nich přečkala do dnešních dní jako svědci tehdejší pohnuté doby. K návštěvě doporučuji zejména pěchotní srub Březinka, který je pečlivě zrekonstruován a dá člověku dobrou představu o tom, jak mělo opevnění fungovat. Místy můžete narazit i na pozůstatky vesnic, odkud byla v roce 1945 odsunuta německá populace. Sudety nejsou ale jen válka a ničení, ale místy i naděje, že věci mohou být i dobré.
Pociťuji již nějaké přínosy téhle změny, kterou jsem si na sebe vymyslel? Ano. Pryč je tyranie 36 snímků v kazetě kinofilmu. Fotografuji mnohem soustředěněji. Není to tak, že bych dlouze meditoval nad každým snímkem a volným místem na filmu. Když už se rozhodnu snímek pořídit, dávám si zkrátka víc záležet. Výsledkem této koncentrace na proces je pro mě větší uspokojení z celého aktu fotografie. A není právě tohle uspokojení důvodem, proč bereme fotoaparát do ruky?
