Vždy mě fascinoval a děsil obraz Francisca de Goya, Kronos požírající své děti. Tento Titán a jedna z nejdůležitějších mytologických postav Řeckých bájí a pověstí zobrazuje snad jednu z nejdůležitějších lidských vlastností – strach ze zatracení a překonání něčím dokonalejším, než je on sám. Rodičovský mocenský strach z nové suverenity svého dítěte. Někoho, kdo je mnohem dokonalejší než entita rodiče, jenž jej zplodil. Je na něm fascinující právě bázeň a strach, s nimiž požírá své potomky. Je zde cítit až hmatatelné šílenství smíšené se smutkem z fatalistického činu. Jde o čin, který stál na počátku věků. Bude stát i na jeho konci?
Jako by nám naše Matka Země (nebo možná babička) Gaia chtěla říci, že pokud nebudeme hodné a pokorné děti Olympu, náš otec Kronos nás sežere zaživa. Naše babička na nás ale byla velmi hodná. Formu pamlsků zde naplňovaly nerostné bohatství a suroviny, které jsme se naučili zpracovávat a využívat. Jenže jsme to trošku přehnaly. Denní dávku přídělu čokolády a bonbonů jsme přesáhli a Gaia jako hodná babička nám nemůže upírat, co nám prostě a jednoduše chutná. Zároveň na nás ale upírá svůj láskyplný zrak se slovy: „Jen se nepřejez, aby ti nebylo špatně!“ Což jsme samozřejmě neslyšeli, protože jsme měli v uších nová bluetooth bezdrátová sluchátka.
Jenže jak jsme si zvykli na takřka neomezený příděl sladkostí, máme čím dál větší apetit. A babiččiny zásoby také nejsou nekonečné. Jak se zásoby ztenčují, začínají mnozí z našich sourozenců potajnu, a i přes výslovný zákaz našich rodičů Titánů, krást a přivlastňovat si benefity ve formě nejlepších oříškových čokolád. Babička ale nemá to srdce nás odmítnout. A tak postupně všichni (a někteří z nás zejména) sílíme a rosteme. Někdo je mnohem větší a silnější než jeho sourozenci, protože si potajnu vzal více, než mu příslušelo, i na úkor svých slabších sourozenců, kteří zároveň strádají. V tuto chvíli ale babička začíná být smutná, protože nám nemůže nabídnout tolik sladkostí, o kolik ji žádáme. Zároveň i my jako její vnoučata začínáme pociťovat nedostatek benefitů, na které jsme si zvykli.
Příliš jsme vyrostli. V tuto chvíli na scénu vstupuje nás otec Kronos, který seznal, že jsme vyrostli a jsme ještě mnohem silnější a nenasytnější než on. Začne nás tak z bázně o sebe sama a o svoji suverenitu požírat. Začne ale s těmi nejmenšími a nejslabšími. Jde přeci o cestu nejmenšího odporu. Až poté se přesune k těm silnějším. Abychom zachránili sebe sama a své sourozence, začínáme se všemožně lstivě schovávat a vymýšlet alternativní plány úplatků, kterými smlouváme se svým otcem, abychom získali alespoň nějaký čas. Kronos ale prohlédne falešnost našeho jednání a sežere nás s o to větší vervou a chutí. Paradoxně se naší záchranou stává babička Gaia, které se nás zželelo. Cítí až rodičovskou odpovědnost za činy, jež jsme spáchali. Dala nám k tomu pomyslné svolení. Vezme tedy toho nejmladšího z nás a lstivě jej schová před otcem Kronem a zajistí tak jeho přežití.
Tento vyvolený vyroste s láskyplnou péčí babičky Gai do síly, a svrhne otce Krona, jak předznamenala věštba. Z tlejícího těla a útrob velkého Titána nás vykoupí a ukáže nám nový svět s novými pravidly bez velkých Titánů. Ti jsou svrženi do hlubin zatracení Tartaru. Náš nejmladší sourozenec nám ukáže fungující symbiózu bytí a soužití se sebou navzájem, ale zejména s přírodou a babičkou Zemí Gaiou, kterou jsme si nespravedlivě nárokovali a využívali pouze jejích benefitů, kterými nás otupovala a paradoxně sama zásobovala. Jenže naše vazby na starý Titánský systém jsou tak silné, že začínáme zase a znovu propadat svodům fyzickým i duševním. Nedokážeme si představit fungování v novém systému. Nikdy jsme nic jiného nezažili. Ocitáme se v nové odpovědnější a svědomitější roli. Zvládneme být správná vnoučata naší babičky nebo ji zase zklameme a nebudeme se starat o dědictví, které nám svěřila do svěřenecké péče? Povstane znovu šílenství a peklo z hlubin Tartaru, aby nás zničilo jednou pro vždy?
Čím to, že vyprávím zrovna tento příběh? Proč zrovna metafora vystavěná na tomto formátu starověké báje? Jde totiž o příběh univerzální. Vyprávění, jehož znění jsme už pozapomněli. Nechceme slyšet jeho vyústění. Je pro nás příliš obecné a jasné. Ale přeci o to jde. Zapomněli jsme si vyprávět příběhy. Mytologie, která se nám otvírá skrze tyto typy příběhů, je dechberoucí, ale také příliš dlouhá a nudná. Neutrální. Pro současnu dobu málo polarizovaná. Věřme ale, že v těchto příbězích se zobrazuje historie a naše minulost. Univerzální hodnoty objevující se zde, jsou platné pro jakoukoliv společnost a systém. Pokud jsem ve svých textech, které jste mohli číst na stránkách Polagraphu, říkala, že fotografie k nám mluví formou příběhů, jsou to zejména osobní subjektivní příběhy, které si každý do výsledného vizuálního obrazu promítáme. Přetváříme jej podle své osobní zkušenosti. Spojujeme si jej podle své osobní historie.
To je stejně tak důležité i u konce příběhu o Titánu Kronovi. Tato báje je důležitá zejména řeckým pojmem Tartarus. Jde o mohutnou propast se železnými zdmi, které ji oddělují od zbytku světa. Vzniká právě z počátečního chaosu, od kterého se odděluje. Zeus sem tedy svrhnul Titány. Jako symbol odstoupení od starých pořádků. Konec starého režimu a nastolení nového věku. Háček se však nachází v lítosti nad tímto činem. Diovi se Titánů zželelo (stejně jako se Gaii zželelo nás) a propustil je. Jako obraz lítosti nad pokořenou historií. Jako by se formou nadřazeného gesta vládnoucí entity rozhodl poraženou stranu dehonestovat ještě o to více. Forma lítosti je zde emocí dítěte, které překonalo své stvořitele a ukazuje jim gesto nového systému, který je lepší a spravedlivější.
Není to ale spíše gesto slabosti a neznalosti nového systému, v němž se ztrácíme a uchováváme si fetišistické prvky doby minulé, abychom se jimi opájeli ve své nadřazené pozici suverenity? Nostalgický pocit dob překonaných a nevratných. Pro nás všechny opojných, protože jsme nad nimi zvítězili. Je tomu opravdu tak?
Nesnažíme se čím dál více nové době, kterou jsme nastolili, porozumět? Jde ale přeci o systém a dobu, jež se formuje na našem základu a obrazu nás všech. Jak je tedy možné, abychom veškerý svůj čas trávili pochopením vzorců systému a splňováním virtuálních neexistujících měřítek? Nežijeme v éře, kdy bychom se jako mladá generace smáli té staré, odcházející s nepochopením z našeho světa. Přicházíme, formujeme a tápeme. Nerozumíme pravidlům hry. Ale zapomněli jsme, že hra, která postrádá cíl napsaný na zadní straně krabicovém obalu, je signifikantní pro její dokončení. Formovat pravidla během herního procesu nejde donekonečna. Zejména pokud je herní kulovitá plocha jasně dána. Snažme se spíše společně dopátrat herního klíče na zadní straně obalu. Jenom ten vede k definici cíle.