Doposud jsem se ve svých článcích zabývala primárně příběhy z minulosti, či příběhy lidí, které se mé osoby razantně a bezprostředně nedotýkaly. Nicméně nastává doba (a možná že už je tady), kdy my sami sehrajeme roli v podivně zašmodrchaném příběhu s poněkud ohranou fraškovitou dějovou linkou. Čemu se tedy budeme, jako v pravé frašce, smát na konci?
Žijeme v apokalyptickém příběhu. Tragédii nebo již zmiňované frašce?, ptá se nás sám Hegel. Ať už tak či onak, je pro tento typ vyprávění typické specifické chápání času. Pojďme si je tedy definovat. Jsou tři druhy koncepce času jako modusu operandi. Čas jako alfa a omega našich životů se rozděluje jako trojjediný Bůh do tří bytostí. Prvním je specifické a nám známé chápání času. Jde o tradiční cyklický čas. Řízený kosmickým řádem, který zrcadlí řád přírody a nebes. Druhým příkladem je moderní chápání času jako lineáního pokroku, kdy pádíme vstříc světlým zítřkům plným inovací. Třetím bodem je čas apokalyptický. Je časem „konce světa.“ Konec se pomyslně přibližuje a my nemůžeme nic dělat. Možná se na něj tak akorát připravovat. Ale na co přesně? A za jak dlouho to „něco“ přijde? Teď se nacházíme v poslední apokalyptické části věku. Poselství krize bylo ignorováno. Můžeme si tedy všichni sednout, setřít z čela pot, zapnout klimatizaci a vydat se vstříc apokalypse.
Pojďme ale raději zavést nový čas! Čas projektu. Přesně podle konceptu Jeana-Pierra Dupuyho. Bude zde probíhat cirkulace mezi minulostí a budoucností. Budoucnost je pro nás kauzálním zadostiučiněním našich skutků v minulosti, naše současné jednání je tak determinováno určitým předjímáním budoucnosti a našich reakcí vůči ní. Řekněme tedy, že se stane nějaká událost a to zcela náhodou. Kupříkladu výbuch sopky. To vytváří předchozí řetězec, jenž navozuje zdání, že je událost výbuchu sopky nevyhnutelná nebo dokonce osudová.
I přesto že vše vypadá jako osud, jímž jsme zcela jasně determinováni (jsme přeci jen lidé), máme možnost si svůj osud zvolit. Představte si modelovou situaci fotografování reportáže na rodinné oslavě. Jste zaběhnuti ve stereotypu cvakání spouště v předvídatelných situacích. Přípitek, dort, sfouknutí svíček, krájení dortu… Najednou vás však překvapí sled událostí, které jste neočekávali. Při předávání dárků oslavenec uklouzne a spadne na zem. Vy jakožto lovec okamžiků se hned zmocníte fotoaparátu a vyfotografujete chvíli, kdy osoba padá. O co zde jde? Přeci o formu náhody či osudu. Oslavenec spadnul v ten nejhorší nebo také spíše v ten nejpříhodnější čas. A vy jste to jistou formou náhody zaznamenali. Protože jste fotograf. Náhodná událost, která spustila řetězec dalších událostí. Prostě se tomu takto stát mělo.
Jean-Pierre Dupuy v tomto příkladě taktéž myslí na současnou krizi. Východisko není v realistickém chápání události. A zvažování možností katastrofy. Ale pojímat ji jako Osud, který jde ruku v ruce se svobodným jednáním jedince. Z hlediska Osudu totiž nejde o reálii, kde máme nepřeberné množství zakončení jejího příběhu. Jde zde o cosi nevyhnutelného. Představte si hrdinu, který zná svoji budoucnost (a ta není zrovna růžová) a má možnost cestovat v čase do minulosti. O co se asi pokusí jako správná kladná postava? Samozřejmě změnit události v minulosti, na které kauzálně reaguje budoucnost. Jenomže ať se snaží, jak se snaží, je stále u stejného výsledku v budoucnosti, kterému se snažil urputně zabránit. Naše budoucnost je zpečetěná! A katastrofa neodvratná.
Na pozadí tohoto pesimistického výsledku se ale vynořuje východisko. Tím je smíření. Na jeho základě se rozhodneme a odhodláme k radikálnímu činu, který nakonec změní samotný osud, a tak propašujeme do budoucnosti novou perspektivní příležitost. Tato příležitost se pak má možnost realizovat v již zmíněném čase projektu. Měli bychom tak předjímat budoucnost, abychom jednali tak, jako by budoucnost, kterou chceme nastolit, byla již přítomností. Takto to aspoň tvrdí francouzský filozof Alain Badiou.
Ten taktéž přichází s koncepcí „preventivního úderu“. V naší společnosti se totiž rozmohlo jednání na základě získání dostatku informací. Odmítáme jednat, dokud nedostaneme určité množství informací, které považujeme za signifikantní. Jenže až budeme mít dostatek informací bude už pozdě. Jistota pro nás tedy nesmí být otázkou poznání (na základě informací), ale otázkou víry. Skutečný čin vyplňuje mezeru v poznání. Stále znovu se odkláníme od jednání a odvoláváme se na vědeckou racionalitu. Události se ale bohužel dějí v náš neprospěch, mnohem rychleji než jsme si mysleli. Možná nás již dostihly.
Současný režim v nás, více než cokoliv jiného, pěstuje apatičnost a cynismus. Pokud v nás něco vyvolává znechucení či strach, objektivizujeme si to. Což je nejvíce znát na příkladu hospodářských zvířat. Stávají se z nich pouhé část masa určené k jídlu a zabalené do úhledné plastové vaničky. Málokdo z nás si je spojí se zvířetem, ze kterého bylo maso odňato na základě naší poptávky. S tím souvisí taktéž otázka na první pohled tristní. Kolik hospodářských zvířat jste v poslední době opravdu na vlastní oči viděli (sdělovací prostředky fotografie a videa se nepočítají)?
Jsou před námi pečlivě uschovány do budov, kde se narodí a taktéž zemřou. Nepřijdou do styku s žádnými prvky krajiny, kromě kójí, klecí a zdí. My jsme je tam jako naše objekty umístili. V podstatě jsme je stvořili. Máme na ně v tomto případě vlastnický nárok? Jsme zase a znovu závislí na vizuálních sekundárních platformách fotografie a videa. Jako bychom se znovu učili o povaze fotografie. Její výpovědní síla nemusí být pravdivá. Hlavní je, že nás o své pravdivosti přesvědčí. Její síla je právě v jejím omezení na plochý dvoudimenzionální prostor. Nepídíme se po odpovědi, protože události na fotografii již byly. Již proběhly. Tudíž to moji osobu nemusí jakkoli znepokojovat. Proč taky. Už nic nezmůžu.
Naše společnost je čím dál více různorodá a rozmanitá. Ale okolí či příroda, ze které jsme vzešli, se stává krutě monokulturní. Mnohotvárnost druhů rostlin i živočichů se pomalu a jistě vytrácí. V nápravě škod nás bohužel nepodpoří ani nekončící optimismus českých politiků, kteří uzavřeni v klimatizovaných místnostech, daleko od hlučícího davu, udělují výjimky pro uhelné elektrárny.
Čas apokalypsy nás dostihnul. V tomto okamžiku se nenechme ukolébat úžasným oříškovým cappuccinem s jemným odtučněným mandlovým mlékem, servírovaným v klimatizované kavárně. Jak říká jedna nejmenovaná reklama na kávový nápoj. „Je čas zpomalit.“ Jediné, na co je ale právě teď čas, je zrychlení v nepřehledné zatáčce před cílovou metou. Cíl znamená konec. V současné chvíli tragický. Jak ale víme, je čas projektu. Příležitost změnit povahu cíle je tady.