Thomas Zamolo se narodil ve Francii ale žije a tvoří ve Švédsku. Po velmi úspěšné taneční kariéře se začal věnovat choreografii a jeho tvorba je v současnosti rozkročena mezi fotografií, tancem a navrhováním scénického osvětlení. My jsme si s ním povídali o tom, jak tyto tři obory kombinuje, co pro něj znamená instantní fotografie a také o jeho vztahu k České republice.
Kdo je Thomas Zamolo? Tanečník s fotoaparátem nebo fotograf, který tančí
(smích) Ano, tak nějak to je. Thomas Zamolo býval tanečník, kterému se v určitou dobu do rukou dostal fotoaparát, ale později se začal věnovat i dalším uměleckým disciplínám. Dnes jsem sice stále v kontaktu s moderním tancem, ale sám už netančím. Působím jako režisér zkoušek pro Švédskou společnost moderního tance a na volné noze pak navrhuji scénické osvětlení a fotím. V posledních patnácti letech vlastně kombinuju své zkušenosti ze všech těchto oblastí, které spojuje hlavně práce se světlem.
Tvoje fotografická tvorba je pestrá, ale známý jsi především svými polaroidovými kolážemi.
Je pravda, že když se podívám na to, co jsem dosud vytvořil, není úplně jednoduché pojmenovat můj styl. Mám ve své práci rád proměnlivost. Jsou to mé nápady, které nakonec určují, jakým způsobem budu na určitých projektech pracovat, jaký použiju fotoaparát, film a techniku. Instantní fotografie nabízí tolik možností, proto se k výsledku nechávám vést samotným procesem tvorby, namísto toho, abych se dopředu soustředil na jeden typ filmu nebo fotoaparátu. I přesto mám ale slabost pro koláže a 8×10 formát.
Tvé koláže jsou opravdu výjimečné.
Koláže mi umožňují pracovat více konceptuálně, což se podobá způsobu, jakým pracujeme v moderním tanci. Baví mě pozorovat příběh, který obraz vypráví při vytváření jeho hlavních linií, zatímco se věnuju i malým detailům. Díky tomu se dá do výsledného vizuálního díla dostat úplně jiná hloubka. 8×10 je úžasný formát a já jsem přesvědčen o tom, že jsem ještě ani zdaleka nevyužil všech možností, které práce s ním nabízí.
Podle tvých vlastních slov nejsi „fotograf, který by celý život fotil stejným fotoaparátem“. Platí to jen pro polaroidovou fotografii?
Obecně můžu říct, že pracuju jen s polaroidovými formáty. Určitě to platí pro práce, které vystavuju. Používám i digitální fotoaparát, ale to třeba jen k dokumentování tanečních vystoupení. Digitál mi také pomáhá zdokonalit se ve focení krajiny.
Co tě inspiruje?
Inspiraci nacházím nejčastěji v místech a lidech kolem mě. Mám štěstí, že se díky své profesi setkávám se spoustou umělců a tato zprostředkovaná kreativita je tak součástí mého každodenního života. To mě udržuje v jakési pohotovosti vnímání světa z tohoto uměleckého úhlu pohledu. Jako tanečník se samozřejmě dívám na tělo a jeho obraz trochu jiným způsobem. Ať už je v pohybu nebo klidu. Na fotografickém papíru můžu zachytit moment těla v pohybu nebo rozložit na malé kousky a znovu poskládat v koláži. Někdy fotím jen proto, že je hezké světlo nebo mě osloví zajímavá estetika místa nebo nějaká emoce. Jindy naopak přistupuju k focení více konceptuálně, a pak si přesně vybírám co a kde budu fotit.
Objekty ve tvé tvorbě jsou především lidé. Kdo ti stojí modelem a jakým způsobem vytváříš při své práce prostředí důvěry, díky kterému působí tvé fotografie tak přirozeně?
Většinou mi modelem stojí přátelé nebo tanečníci, se kterými spolupracuji. Díky jejich pohybové průpravě můžu docílit estetiky, kterou na svých fotkách chci mít. Vědí, jak se pohybovat v prostoru a s trochou vedení tohle umění dostat před objektiv. Je to trochu jiný pohled na fotografii. I přesto, že jako umělci vědí, jak působit navenek, přece jen to nejsou profesionální modelové, takže práce s nimi je méně konvenční a oproštěná od módních a modelingových norem.
Myslím, že intimita mých fotek vychází z toho, že se známe, estetiku vnímáme stejných způsobem a mluvíme stejnou řečí.
Na svém youtubovém kanálu také zveřejňuješ videa z míst, na kterých fotíš. To musí stát dost času i energie.
Pro mě je to přirozené. Během let jsem udělal spoustu videí tanečních vystoupení a trailery. Bavilo mě to, začal jsem dělat i své projekty a naučil se při tom, jak stříhat a podobně. A kromě toho si myslím, že je fajn, nechat ostatní nahlédnout do zákulisí tvorby. Nenatáčím tutoriály, nechávám ostatní jen nahlédnout do míst, kde fotím, když jezdím po světě.
Rád bych svůj kanál rozšířil o videoportréty ostatních fotografů, kteří se věnují instantní fotografii. Rozhovory v jejich vlastním prostředí. Uvidíme, kdy se k tomu dostanu.
Co si myslíš o Fuji Instax filmu? V poslední době ho bere na milost čím dále více fotografů.
Je to skvělý materiál. Já sám ho zatím moc nepoužívám, ale určitě se k tomu jednou dostanu. V porovnání s polaroidovým filmem je stabilnější, kontrastnější s mnohem realističtějším podáním barev. Myslím, že jde jen o to najít způsob, jak toho všeho co nejlépe využít. Letos v lednu jsem fotil na Instax Wide, když jsem ve Vídni navštívil Marca v AnalogueThings. Na jeho střeše jsme nafotili malou koláž s novým InstantKon RF-70 od Mintu. Sice mě to úplně nepřesvědčilo, ale potenciál tenhle fim určitě má.
Co chystáš do budoucna?
Zrovna teď jsem nadšený ze spolupráce s výtvarníkem Adamem Schuttem. Už dlouho jsme se chystali něco spolu udělat a minulý měsíc jsme se do toho konečně pustili. Chtěl jsem zkusit spolupráci s někým, kdo stejně jako já pracuje jen s originálem. A s kresbou je to stejné jako s polaroidovou fotkou. Některé společné věci vystavíme letos v létě v Arles a já se těším, až je uvidím viset na zdi.
Navštívil jsi už někdy Prahu?
Několikrát jsem v Praze byl pracovně. Vystupovali jsme na Nové scéně Národního divadla. Naposledy to bylo při záplavách. Většina mostů byla zavřená nebo zatopená. Byl to zvláštní pocit, když jsme byli ve městě téměř uvězněni. Láska mě také zavedla do Ostravy, takže jsem strávil v Česku několik krásných lét.
Více fotografií si můžete prohlédnout na Thomasově Instagramu.