Carmen de Vos je belgická fotografka, která ve své tvorbě mísí intelektuální přístup a jemnou erotiku. Až dosud fotila výhradně na expirované původní filmy od Polaroidu. Vloni shrnula poslední dekádu své tvorby v nádherné retrospektivní knize fotografií nazvané The Eyes of the Fox. S námi si povídala o tom, jak se k focení dostala, co pro ni znamená instantní film, a jak se chystá na dobu, kdy staré polaroidové filmy už nebudou k dostání.
Kdo je Carmen De Vos? Purveyor of Exquisite Photographic Peculiarities, jak píšeš na svém webu?
Úplný samouk. Krása věcí mě přitahuje. Už od dětství je pro mě důležité, abych byla obklopena dobrou atmosférou, fajn lidmi, hezkými věcmi, které vyzařují dobrou energii. V umění je mi dobře. Snažila jsem se v něj proměnit svůj každodenní život, až jsem si jednou uvědomila, že se dokážu dostat do srdcí lidí tím, co jsem vlastně přirozeně dělala celý život. Když fotím, uvědomuji si sama sebe. Kolem čtyřicítky jsem si vzala v práci na rok volno a založila svůj vlastní magazín TicKL, ve kterém jsem objevovala limity sexuálních fantazií žen. Tehdy jsem to ještě netušila, a nebyl to záměr, ale v té době seze mě stala profesionální fotografka. Bylo to nové, ale věděla jsem, co chci a pracovala jsem, dokud jsem toho nedosáhla. Pak mě objevil belgický tisk a brzy na to jsem začala s časopisy spolupracovat.
Jsi jedním z těch fotografů, kteří fotí výhradně na expirovaný film. Když jsme se potkali v Arles a já se tě na to zeptal, odzbrojila jsi mě svou odpovědí, že nevidíš důvod na něj nefotit, dokud je ještě k dostání. Tyto filmy jsou už ale vzácné a brzy zmizí. Budeš pak fotit digitálně nebo na klasický film?
To je pravda. Téměř bez výjimky používám staré polaroidové fotoaparáty, hodně expirované filmy a filtry, které si sama vyrábím. Výsledné snímky jsou nepředvítalené. Posuny v barvách, neostrost, různé deformace. Díky všem těmto chybám nikdy nevím, jaký bude výsledek. V podstatě nad výsledkem ztrácím kontrolu. Jsou to prošlé chemikálie a staré objektivy, co fotkám dodává kouzlo. Může to být přijemné překvapení, ale taky to může snímek úplně zničit. Tento souboj s materiálem mě těší a frustruje zároveň, ale i přesto ráda v rámci těchto limitů tvořím a snažím se za daných okolností vytvořit co nejlepší snímek.
Nicméně, i tak jsem poslední rok zkoušela fotit digitálně. Je to úplně obrácený proces myšlení. Polaroidní fotka je konec tvůrčího procesu. U digitálu je pořízení smínku jen začátek. Konečnou podobu pak dotvářím ve Photoshopu. Trvalo léta, než jsem se dostala do tohoto bodu. Ale abych odpověděla na tvůj dotaz. Vždycky budu fotit polaroidy, ať už na expirované nebo nové filmy. Líbí se mi, že je to hmatatelný objekt. S digitální fotkou je to jinak. Dokud ji nevytiskneš, přestane existovat ve chvíli, kdy vypneš počítač, tablet nebo telefon. Proto je pro mě polaroidová fotka mnohem cennější.
Používáš nějaké techniky k upravování polaroidových fotek nebo je pro tebe zmáčknutí spouště konec tvůrčího procesu?
Mé kořeny jsou v komunitě Polanoid (web založený Florianem Kapsem, zakladatelem The Impossible Project, pozn. red.). Byli jsme společnost stejně smýšlejících polaroidových nadšenců, kteří neustále posouvali hranice toho, co je možné s polaroidovou fotkou dělat. Ve své tvorbě jsem výsledný snímek různě deformovala, používala filtry, plamen, řezala jsem je, používala různé objekty atd. Bylo to úžasné období a já jsem byla unesena tím malým rámečkem, ve kterém mi v rukách a před mýma očima vyvstával kouzelný svět. S vydáním své knihy The Eyes of the Fox však tuto kapitolu zavírám, abych nebyla ve své další tvorbě spoutaná žádným dogmatem. Pokud mi Photoshop umožní mé umění posunout na další úroveň, tak ho bez váhání použiju.
Fotíš většinou stylizované portréty a pečlivě připravené scény v bytových nebo jiných interiérech s velmi intimní atmosférou. Je to pro tebe příjemnější než focení ve studiu? Jak si vybíráš modely a lokace?
Nejde jen o samotné místo, ale také lidi, které fotím. Jde o magii chvíle, chemii, která naplní místnost. To, a ještě tapety na zdi. Hledám tyhle interiéry na internetu. Věřím, že místo je inspirací. V bytových interiérech fotím úplně jinak než ve studiu. Dosud jsem nejčastěji fotila s přáteli a rodinou. Do budoucna ale budu spolupracovat častěji s profesionálními modely.
Jednou z prvních položek, kterou jsem si na internetu koupil, když jsem před pár lety objevil The ImpossibleProject, byl magazín TicKL, který jsi vydávala v letech 2007 až 2009. Zamýšlela jsi ho od začátku jako časově ohraničený projekt nebo jsi prostě dospěla k bodu, kdy jsi měla pocit, že se už vyčerpal?
Jsem nadšená, že sis ho koupil. To období pro mě bylo hodně důležité. Díky magazínu jsem se seznámila s fotografy z celého světa, kteří pak se mnou a čtenáři sdíleli svůj pohled na sexualitu. Z mnoha z nich se stali mí přátelé. Mým záměrem nebylo nic jiného než to, aby to mě a mou šéfredaktorku Zoru Strangefields bavilo. Na podobných projektech totiž pracují většinou jen muži. Magazín byl jednou z prvních publikací, který nabízel ženský pohled na erotiku, a já jsem na to velmi hrdá. S vydáváním jsem skončila ve chvíli, kdy jsem se stala profesionální fotografkou. Neměla jsem už zkrátka tolik času ani energie jako předtím.
Řekni nám ještě něco víc o své knize, kterou jsi vloni vydala.
The Eyes of the Fox představuje dekádu mých erotických polaroidových fotografií. Je to krásná kniha o smyslnosti, o jejíž design a vydání se postaralo belgické vydavatelství [ander]-zijds. Je to monografie, která uzavírá jedno desetiletí, kdy jsem fotila výhradně polaroidy bez jakékoliv digitální postprodukce.
A co Fuji Instax film? V poslední době ho bere na milost čím dále více fotografů.
Proč ne. Možná na něj jednou budu taky fotit, až vyčerpám mou tajnou
zásobu expirovaných filmů.
Řekneš nám něco o tom, co v nejbližší budoucnosti chystáš?
Mě pohání nějaký vnitřní oheň, který v sobě mám. Snažím se zlepšovat a hledat cesty, jak se ještě lépe ve své tvorbě vyjadřovat. Stále si nejsem tak úplně jistá, jestli jsem opravdu fotografka, nebo jen dělám obrázky a hraju si. Chci zdokonalovat svou techniku, ale neztratit v sobě přitom kousek amatéra, který není tolik posedlý tím, jak by měl výsledek vypadat. Jsem pořád na začátku. The Eyes of the Fox je oslavou deseti let mé profesionální dráhy s polaroidy. Dát tu knihu dohromady byl pro mě výlet do minulosti. Zpětný pohled na mou tvorbu. Je ještě mnoho příběhů, které bych chtěla vyprávět. Digitální i polaroidovou fotografií.
Navštívila jsi už někdy Prahu?
Vloni, ale jen na chvíli. Projížděli jsme a musím s politováním říct, že jsme stihli vidět jen ta nejznámější turistická místa.
Práci Carmen si můžete prohlédnout na jejím Instagramu.