Nevím, kde začít. V mém okolí se toho stalo tolik zajímavého. Nestálého a tekutého. Těžko uchopitelného. Imprese okamžiku nás uchvátí a poté opustí se stejnou nebo mnohem větší rychlostí. Potřebujeme se jako fotografové zastavit a vychutnat si zmáčknutí spouště nebo v rozhodujícím okamžiku nepřemýšlet a snímek vytvořit jen z určité potřeby?
Přístupy odlišné, ale přesto ve své podstatě fungující v jasné symbióze. Oba dva vychází z emoční tenze tvořit obraz. Vytvořit „toto bylo“ Rolanda Barthese, nejslavnější citace z jeho knihy Světlá komora. Vytvořit obrazového svědka událostí, které se již staly a nebudou se ve své skutkové podstatě nikdy opakovat. Jde zde o dokumentární charakter fotografie. V detailech silně subjektivní a jedinečný (stejně jako my všichni), ale na druhou stranu velmi objektivní. Sdělující nám strohou informaci o bytí na tomto světě.
Před nedávnem jsem absolvovala vřelou debatu o současném umění a postavení fotografie uvnitř tohoto univerza. Zanícený rozhovor vedli dva názorově vyhranění jedinci. První z nich zastával názor expanze a neomezenosti médií v uměleckém vyjádření, druhý naproti tomu obhajoval návrat k obrazu jako nositeli informace, děje, estetiky a především příběhu. Oba dva měli svým způsobem pravdu. Záleží jen na tom, kterou interpretaci vyprávění upřednostňujete.
Jak už jsme si několikrát dokázali, s analogovou či klasickou fotografií v době nestálého informačního šumu konec rozhodně není. Jak to ale vypadá s fotografickým obrazem, uměním a tak celkově s naší budoucností? Před nedávnem jsem zjistila, že se v tom tak trochu ztrácím. Po napínavé diskuzi bez jasného vítěze jsem se snažila zaujmou jasné stanovisko. Je přeci důležité se vymezit v době, která tak trochu hraje na obě strany. Potupně přiznávám, že jsem to nedokázala. Možná je to způsobeno mojí dlouhou vzdělávací průpravou v oblast umění. Sama se snažím (možná kvůli svému minulému čistě klasickému vzdělání) oprostit od čistě fotografického vyjádření a zaměřovat se i na jiné pole uměleckého prostoru.
Záleží jen na tom, koho přesně chceme oslovit. Zda se budeme soustředit na sebe anebo na naše stálé publikum či hodíme rukavici do ringu a začneme intervenovat do prostředí stále nepřesvědčených diváků. Škola či umělecké instituce jsou „safe space“, kde nikomu z nás nehrozí naprosté odmítnutí. Je nám nabízena dostatečná péče. Je tedy nutné odejít z těchto bezpečných míst a zaměřovat se na propojování témat, žánrů či společenských skupin. V tomto případě již nehrají roli média, jako fotografie, video či instalace. Je důležité nabourat prostor a propojit v něm co nejvíce subjektů. Obraz už nestačí. Možná jsem nakonec přeci jen zaujala určitý vymezený postoj.
Představte si šestnáctiletou dospívající holčičku ze Švédska, která toto vše realizovala v praxi. I přesto že není umělkyně, ale ekologická aktivistka (samo o sobě je to velmi tenká linie), dokázala díky své nezdolné individualistické tendenci sjednotit masy lidí. Tyto masy aktivistů se, i přes počáteční studentskou věkovou jednotnost, nereprezentují pouze homogenně. Světově rozsáhlou škálu ekologických aktivistů zmobilizovaných na základě stávky Grety Thunberg si můžeme prohlédnout na všech typech sociálních sítí.
Hlavně bezskrupulózní (a ne vždy kladná) intervence této dívky snad do všech médií je pro nás velmi důležitá. Pokud chceme oslovovat velký počet různorodých lidí nestačí vytvářet pouze obrazy. Je nutno obsáhnout velkou škálu pocitů, které by u recipienta mělo umělecké či aktivistické vyjádření vyvolat. Neomezujme se tedy pouze na prvotní estetický účinek líbivosti. Útočme na všechny smysly a škály emocí. Vždyť prvotní úlek nechtěla ani sama Greta. Její síla tkví právě v neuvěřitelné škále emocí, které u nás její projevy či stávky vyvolávají. Není pouze sounáležitost, údiv, žal či zvědavost. To jsou zase a pouze prvotní jevy naší percepce.
Nebojme se tedy jasných výpadů do uměleckého či společenského vakua, které je potřeba narušit. Nezůstávejme pouze u jednoho média a jeho diváckého vyústění. Současné globální a planetární dění je velmi plodné na témata, které se nás bezprostředně týkají. Již neexistuje individuální sektor. Žijeme společně v jenom velkém univerzu. Fotografie pro velkou část z nás znamená alfu a omegu našich životů. Nezastavujme se ale pouze u písmen řecké abecedy a podnikněme výpad i do jiných jazyků. Stojí to za to. Času už pravděpodobně není příliš mnoho. Kdy, když ne teď?
Současná klimatická otázka nabízí mnoho fotografických, uměleckých i společenských konotací. O dalším (tentokrát čistě fotografickém) měřítku zase příště.
