Vybrat si ten správný film pro správnou příležitost je naprosto zásadní. Ačkoliv nás čas od času zastihnou zprávy o tom, že se některý film přestal vyrábět, na trhu je stále slušný výběr. Tímto článkem bych rád pomohl především začátečníkům, kteří se rozhodují, jaký film založit do foťáku.
Pro začátek bych vyjasnil, že se budu věnovat především klasickému 35mm filmu, kinofilmu chcete-li. Budu však psát v obecné rovině, takže informace jsou přenositelné i na ostatní formáty filmu.
Prvním faktorem při výběru filmu je volba mezi barevným a černobílým filmem. To je volba mezi estetikou a i volba mezi tím, jak budeme fotografie dál zpracovávat. Je jen na fotografovi, jestli chce pracovat v barvě nebo černobíle. Osobně mi přijde, že aby barevný film opravdu vynikl, potřebuje skutečně dobré světlo. Ne, že by černobílé fotografie v dobrém světle nevynikly lépe, než ve světle špatném, ale při troše práce s kontrastem z nich jde za špatného světla vytvořit ucházející snímky.
fotoaparát: LOMO LC-A, film: Fuji Superia 400
Černobílé filmy je také o něco jednodušší zpracovávat v domácích podmínkách. Chemie je dobře dostupná a zpracování není tak citlivé na drobné chyby. Navíc z černobílých negativů můžeme zvětšovat v temné komoře opravdové fotky na papír. Barevné filmy jde samozřejmě také zpracovat doma, ale většina lidí přenechává jejich vyvolání laboratořím.
Dalším zásadním technickým parametrem je citlivost filmu. Ta se dnes udává nejčastěji jako ISO či ASA, dříve se používaly i jiné stupnice. Standardní filmy určené pro běžné uživatele mívají zpravidla citlivost 100, 200 až 400 ISO. Nebudu se ani pokoušet vysvětlit na základě jakých chemických a fyzikálních zákonů jsou hodnoty ISO odvozeny. Důležité ji pamatovat si to, že filmy s citlivostí 100 a 200 se hodí na fotografování venku za dobrého světla.
fotoaparát: Nikon FM2 , film: Adox Silvermax 100
Film s citlivostí 400 ISO si poradí i ve zhoršených světelných podmínkách, zvláště pokud máte přístroj s velmi světelným objektivem (např. F2 či F1.4). Ale například v místnosti osvícené pouze umělým světlem bude citlivost 400 ISO na hraně použitelnosti. Na trhu jsou i citlivější filmy. Z barevných například Kodak Portra 800 či Cinestill 800T. Černobílé možnosti zahrnují Kodak T-MAX P3200 a Ilford Delta 3200. Dále je potřeba mít na paměti, že citlivosti filmu je přímo úměrná i jeho zrnitost. Čím citlivější film používáme, tím zrnitější fotky můžeme očekávat.
Speciální kategorii filmů tvoří pozitivní filmy, někdy také nazývané diapozitivy. Rozdíl mezi pozitivním a negativním filmem poznáte na první pohled. Pokud se na film podíváte proti světlu, na negativu uvidíte převrácený obraz. Světlé plochy jsou na filmu tmavé a barvy (u barevného negativu) jsou také podivně převrácené. Někdy je velmi těžké poznat, co je ve skutečnosti na fotografii.
Na pozitivním filmu uvidíte reálné znázornění barev, světel i stínů. Obrázky z těchto filmů byly určeny především k promítání, ale historicky existovaly i procesy, jak je přenést na papír. Jejich výhodou je vysoké rozlišení, ostrost a velmi nízké zrno. Nevýhodou je nízká citlivost (většinou max. 100 ISO) a nutnost film exponovat velmi přesně. Diapozitivy velmi špatně nesou i drobné chyby v expozici. Osobně jsem si z nich oblíbil Kodak Ektachrome E100, který se nedávno vrátil na trh. Vyznačuje se naprosto minimálním zrnem a velmi realistickým podáním barev.
fotoaparát: LOMO LC-A , film: Kodak Ektachrome
Jak si například vybrat mezi dvěma barevnými či černobílými filmy stejné citlivosti?
Inu každý film je trochu jiný. Například filmy FujiFilm mají trochu studenější podání barev a silné podání zelené barvy. Kodaky bývají trochu teplejší a mají radši červenou a modrou barvu.
Černobílé filmy se mohou lišit tonalitou, kontrastem a zrnitostí, velkou roli také hraje to, jak jsou černobílé filmy zpracovány. Typ vývojky a její teplota může mít velký vliv na výsledky. Proto nemusí být některé ukázkové fotky, které najdete na internetu, příliš směrodatné. Ukazují, jak bude film vypadat v kombinaci s konkrétní vývojkou, její koncentrací a teplotou.
Dalším důležitým faktorem je, jak je vyvolaný film dále zpracován. Většina lidí, až na ty největší puristy, své filmy skenuje. Sken zdaleka nepředstavuje konec procesu, je to pouze interpretace dat, kterou si počítač vytvoří na základě nějakého přednastaveného algoritmu skenovacího softwaru. Je možné, že jeden skener oskenuje film od Kodaku tepleji a druhý skener spíše do studena. Je tedy třeba si fotky následně k obrazu svému.
fotoaparát: Leica M2, film: Kodak Tri-X
Tím se dostáváme k poslední části toho, jak si vybrat správný film. Řídíme se tím, jak chceme, aby naše fotografie vypadaly a jak je zpracováváme. Uvedu to na svém příkladu. Pro černobílé fotografie používám Ilford HP5+ s citlivostí 400 ISO. Expozici měřím většinou na stíny. Výsledkem jsou negativy s menším kontrastem a dostatkem informací ve stínech. Negativy následně skenuji a skeny lehce upravuji: stáhnu světla, tak abych získal víc detailů, dle potřeby ztmavím stíny, zvýším kontrast a vyretušuji prach. Hotovo. Za pár let už jsem si našel „look“, který mi vyhovuje.
S barvou je to o dost složitější. Ve výsledku je pro výběr toho správného filmu nejdůležitější najít, co vyhovuje vašem procesu a estetickému cítění. Pokud si filmy necháváte vyvolávat a skenovat v labu a nechcete na tom nic měnit, vyzkoušejte různé filmy. Vyberte ten, jehož výsledky vám budou nejbližší, případně budou nejlepším základem pro drobné úpravy. Pokud si filmy zpracováváte sami, můžete mnohem více experimentovat při hledání toho ideálního pro vás.